Celotáborová hra slatinického turnusu 2003

Celotáborová hra slatinického turnusu I.
Přijeli na tábor plní očekávání a ono nic. Bloumali od ničeho k ničemu až do večera. A spát… No to teda bude tábor na houby. Ještě chvíli klábosili až se některým podařilo usnout. Když v tom se ozval obrovský rachot. To je zvuk letadla? Nějak se přibližuje! Sochy ufonům To letadlo padá! Rána, řinčení a pak pár vteřin ticho. Poplach!!! Na nástupiště se trousí napůl rozespalé a napůl vyděšené děti. Ti co ten velký randál zaspali se dozvídají od ostatních, že někde nad táborem asi havarovalo letadlo. A tak vyrážejí do lesa. Asi po dvaceti minutách zahlédli světlo. Když přišli blíž, nemohli uvěřit svým očím. To není letadlo! V kráteru dohořívaly malé ohníčky, všude byly rozházeny poničené části elektroniky a hlavně pohybovaly se tam zvláštní bytosti! Ufo? Byla tam také jakási igelitová plachta a za ní dvě bytosti patrně ošetřovaly třetí – asi zraněnou. A ty podivné zvuky! To nelidské sténání! Když postavy v podivných maskách s choboty a igelitových oblecích zaregistrovaly osoby nad kráterem, zmizely v lese. Děti se zprvu nesměle vydaly do kráteru a kohosi napadlo sesbírat ty věci a odnést do tábora. Po živém zážitku vyvolávajícím tisícero otázek se usínalo těžce, ale podařilo se.
II.
Spánek netrval příliš dlouho. Mohlo být tak šest ráno, když se do indiánské vesnice blížila kolona aut. Vřítila se do tábora a zastavila se přímo uprostřed. Z aut vyběhlo snad patnáct lidí, vtrhlo do stanů a začalo řvát: „FBI! Všichni ven! FBI! Dělejte!“ Nikdo se nezmohl na odpor. „Ruce na kapotu! Nohy od sebe! Co je to tady za věci!? Proč jste na ně sahali!? Kde jste byli v noci!?“ Některé děti lidé s tričky a průkazkami FBI odvedli do stanu a začali je vyslýchat. Nic moc se nedozvěděli a tak vydali příkaz do večera vypracovat zprávy o tom, co se včera večer dělo. Odpoledne ještě pro FBI sbírali v lese nějaké součástky, které hlídaly zase ty podivné bytosti… Večer děti u táboráku četly po oddílech zprávy. Byla v nich jedna věc, která Muldera a Scullyovou z FBI zaujala. V kráteru se našel jakýsi neznámý symbol. Mulder si vzpomněl, že něco takového už viděl v Aktech-X!
III.
Ráno FBI požádala táborníky o další spolupráci. Ufoni v továrně Prý jsou čtyři místa, kde jsou rozbité ufo talíře a je potřeba je „zrekonstruovat“. A tak se děti plazily po kolenou a hledaly střepy. Pak je lepily… Odpoledne byl běžný nástup – takových jsou na táboře desítky. Komusi z dětí ale zazvonil telefon. Byl to Sova. Když ho zvedl, kdosi se ho na něco zeptal a on odpověděl: „sám do ní padá“. Spojení se přerušilo. Všem po chvíli došlo, co se stalo. To telefonoval Mulder a ptal se: „Kdo jinému jámu kopá“, což byla otázka dne. Správná odpověď byla: „ten se nadře“. Jenže na to Sova zapomněl a proto byl hovor ukončen. Za chvíli telefon zvonil znovu – tentokrát už Sova odpověděl správně. Celý tábor se rozesmál. Když v tom Sova začal opakovat to, co mu říkal hlas na druhé straně: „V tom a tom čtverci na mapě najděte kopec s kótou číslo x. Na jih od ní je brod přes potok. Tam vás bude čekat agent FBI. Máte třicet vteřin na otázky a odpovědi…“ Než se všichni dokázali vzpamatovat a na něco se zeptat, spojení se přerušilo… Pomocí mapy a buzoly se oddílům podařilo dostat po několika hodinách až k brodu, kde skutečně stálo auto FBI. Dva agenti tam dětem postupně rozdali průkazky pomocníků FBI. Zároveň se ale děti dozvěděli, že agenti odjíždějí k jinému případu. V noci je čekal další šok. Když spaly, do stanu v noci přišli ufoni! Než se stačil někdo vzpamatovat, přivázali mu vždy šátek na oči a někam ho vedli. Přibližovali se někam, kde hučely motory, pravidelně klapal jakýsi kov na kov a byla slyšet podivná depresivní hudba. A to nebylo vše! Ufoni každého z ničeho nic posadili na jakousi linku a ta se začala pohybovat! Bylo to jako v továrně. Měření tlaku, míry, razítkování… Vše beze slova. Potom ufoni každého odvedli zase spátky do stanu, kde teprve rozvázali oči…
IV.
Ufoni v továrně Jako každý den i toto ráno museli všichni po budíčku proběhnout místo rozcvičky bojovou dráhu se spoustou překážek. U některých z nich si museli navzájem pomoct, aby je zvládli. Po snídani se děti dozvěděly další nečekanou věc. V noci je po jednom ufoni unesli do továrny na výrobu robotů a naimplantovali jim do zátylku čip s výrobním číslem. Teď je odvádějí do lesa a zpátky se musí vrátit, aniž by promluvili, ovšem už „zkompletováni“, tedy roboti s číslem a označením A, roboti B, C a D. Z lesa se tak ozývalo tleskání, bouchání klacky do stromů – to jak se snažili „samotáři“ najít své roboty s podobným označením… Odpoledne se děti dozvěděly, že musí po proudu potoka hledat instalační CD. Všichni se brodili přímo korytem, aby CD náhodou nepřešli. Kdy ho našli, spěchali do tábora. Když disk vložili do přehrávače, uslyšeli: „Právě probíhá vaše instalace. Všechno co vidíte a slyšíte řídíme my. Nastavujeme obraz vertikálně i horizontálně. Skutečnosti, které v následujících hodinách zažijete, po splnění úkolu zapomenete. Teď se soustřeďte. Na nic nesmíte zapomenout. Vašim úkolem bude sestrojit funkční raketu. Její plánek naleznete na startovací rampě. Toto jsou vaše úkoly: U lesní školky je první důležitý díl ve tvaru kruhu, dopravte ho na startovací rampu. Palivo do rakety čerpejte z bahňan, převážet ho můžete kvůli velké výbušnosti pouze v patronách, nádržku rakety musíte naplnit až po okraj. Motor rakety je zakopán na východ od tábora. Úkryt je označen fáborkem a vaším kódem. Raketu sestrojte co nejrychleji a startovací rampu zamaskujte před vetřelci. Start rakety je povolen až za tmy.“ Všechno jim to sděloval nějaký podivný hlas robota. Moc nad tím ale nemohli přemýšlet, jen tak tak si totiž stačili zapsat všechny úkoly a teď museli vymyslet co nejlepší strategii, aby co nejrychleji všechno splnili. Ani na vteřinu je nanapadlo, že jsou už od rána manipulováni ufony… Večer se rychle po táboře roznesla zpráva, že musejí oddíly k vysílači asi dva kilometry od tábora. Pomocí buzoly si tedy nastavili azimut osmdesáti stupňů a vyrazili. U vysílače vzali baterku a začali vysílat pod jiným azimutem zprávu, ve které žádali o navázání spojení. Najednou se rozblikal světlomet z protějšího kopce. Bylo to tak překvapující, že jen tak tak chytali písmena morseovky: „Zadame o povoleni ke startu“. Aha – raketa! „Start povolen!“, odblikali baterkou. V tom se z protějšího kopce začal valit barevný dým a k nebi vzlétla raketa! Po chvíli se však rozprskla…
IV.
Průkaz agenta FBI Foxe Muldera Na památku havárie děti ufonům postavily sochy z bahna. Vydržely až do konce tábora… Občas ale pobyt na táboře nebyl žádný med. Když se zjistilo, že ve stanech je neudržitelný nepořádek, čekal všechny výstup na K2 – tedy na Čerťák. Sbalit úplně všechny věci a s kufry a batohy se vydat do základního tábora. Tam si přebalit a dál pokračovat jen s nejnutnějšími věcmi, jako spacák, karimatka, pití…, do vrcholového tábora. A pak už jen s plynovými maskami na vrchol. A to samé zpět… Tolik naštvaných dětí najednou se jen tak nevidí.
V.
Spolupráci a tvrdé dřině se všichni učili i druhý den. Museli na asi kilometrovou vzdálenost přemístit padesát cihel! Byla to fuška, ale většina oddílů vytvořila řetěz a tak to celkem šlo. Z cihel bylo potřeba sestavit metrový podstavec, na něm rozdělat oheň a plameny přepálit provaz, který byl jeden a půl metru nad zemí. Potom uhlíky naložit do kůry nebo vykotlaného pařezu a s ohněm obejít celý tábor. Tím to však nekončilo. Oheň se musel znovu rozdělat, ovšem v kruhu o průměru tří metrů a to tak, aniž by do něj kdokoliv vstoupil! Těžko říct, co se stalo, ale po obědě najednou všichni oslepli. Bylo to jako z knížky den Trifidů. Jen šamani z každého oddílu viděli na cestu a tak ostatní spojené za ruce vedli neznámo kam. Cestou museli plnit mnoho úkolů, jako třeba poslepu zamaskovat během pěti minut tak, aby ho nebylo vidět. Taky šel celý oddíl poslepu dráhu z provazu, kde byly různé nástrahy, navíc dvě slepé cesty končily odporným slizem. Všechno končilo tím, že „slepci“ dostali za úkol rozdělat oheň! Nikdo nečekal, že se jim to podaří…
VI.
I toto ráno byl tajně stanoven „zloděj v táboře“, tedy agent jiné tajné služby, který musel během dne nenápadně ukrást hrnek z kůlu uprostřed tábora a pronést ho až k bráně, aniž by jej někdo chytil. Pro ostatní to znamenalo celý den velkou ostražitost, ale ta jim vydržela tak dopoledne, potom pod tíhou jiných činností na hrnek zapomněli a do večera byl pryč… Během dnů také sbírali ufonky za různé dovednosti, podobně jako kdysi „orlí pera“. V klidu si nemohli vychutnat ani táborák. Někdo se k němu totiž přiřítil se zprávou, že v lese jsou už zase ufoni a uprostřed svítí lampa, kterou si dobíjejí energii. Tu je potřeba zhasnout. Ovšem před tím se proplížit mezi bytostmi setmělým lesem. Podařilo se!
VII.
Indiány také čekalo velké putování. Ti menší vyrazili k prameni jedné řeky, ti starší bojovali s pětadvaceti kilometry a zlými lidmi až do noci na Rabštejn a druhý den polykali stejný počet rozpálených kilometrů zpátky.
VIII.
FBI se vrátila zpátky do tábora a přivezla překvapivou informaci. Symbol nalezený v troskách létajícího talíře skutečně nebyl objeven poprvé. V Aktech-X se kromě jiných příběhů o únosech lidí mimozemskou civilizací píše také o zmizení indiánského náčelníka někdy před dvěma stovkami let:
„Byl teplý podzimní večer a my jsme se sešli k pravidelné poradě v náčelnickém teepee. Seděli jsme kolem ohně,dýmka míru kolovala od úst k ústům a ticho rušilo pouze praskání hořícího dřeva. Náčelník zrovna nabíral dech, aby započal rozpravu rady starších, když tu najednou celé tee-pee prosvítil intenzivní záblesk světla. Nejprve jsme si mysleli, že od neposedné jiskry vzplál některý z okolních stanů. Záře však postupně ztrácela na síle a pozvolna měnila barvu od zářivě žluté, přes rudou, po světlounce modrou. Až se ztratila úplně. Chvíli se nikdo neodvážil ani pohnout. Jako první se vzpamatoval náčelník a vyběhl ze stanu. My ostatní za ním. Rozhlíželi jsme se kolem dokola pátraje po podivném světle, leč marně. Po záři nezbylo ani stopy. Nemálo rozrušeni jsme usedli zpět k ohni. Rozmluva však tentokrát vázla. Podivná záře nám nešla z mysli. Dává nám snad velký Manitou znamení? Netrvalo dlouho a ona záře se objevila znovu, tentokrát doprovázena lehkým vánkem, který si pohrával s korunami stromů – jako by nás vábil ven z příbytků. Teď už jsme neváhali ani minutu a okamžitě jsme vyběhli ze stanů. Netrvalo dlouho a podařilo se nám objevit místo, z něhož podivné světlo přicházelo. Bleskurychle jsme naskočili na koně a vydali jsem se tímto směrem. Bylo nás zhruba deset bojovníků, ostatní zůstali v táboře, aby chránili ženy a děti. Hnali jsme koně jako s větrem o závod. Pomalu jsme se blížili k vrcholu kopce, z něhož záře vycházela. Jak se krátila vzdálenost k předpokládanému cíli, vyprchávala z nás veškerá odvaha. Už jen kousíček a stanuli jsme na okraji lesa. To, co jsme uviděli, nám vyrazilo dech. Dokonce i koně jako by zkameněly. Uprostřed prostranství stálo zvláštní otáčející se těleso vysoké zhruba jako dva bojovníci a široké zhruba jako půdorys tee-pee. Najednou se z tělesa začaly ozývat podivné zvuky – točení se zpomalovalo až ustalo docela. Chvíli se nedělo vůbec nic, poté z tělesa začal vycházet paprsek tentokrát bílého světla – přímo naším směrem. Kousek před námi se zastavil. Chvíli jako by si vybíral koho zasáhnout a poté namířil přímo na náčelníka. Ten jako uhranutý vyrazil směrem k podivné věci, která ho i s koněm pohltila do svých útrob. Poslední prudký záblesk světla… Ráno jsme se probudili každý ve svém tee-pee, aniž by kdokoliv věděl jak jsme se tam dostali. Jen náčelník nebyl k nalezení. Prohledali jsme celé okolí – marně. Jediné, co jsme našli, bylo podivné znamení - a to na místě, na němž předchozí noci stála ona podivná zářící věc …“
začíná ufolympiáda! Je rozhodnuto – poletí se do vesmíru! Tábor se změní ve výcvikové středisko, kde se budoucí kosmonauti učí pít hlavou dolů, vybírat předměty ze slizu a podobné kosmické nechutnosti. V podvečer spěchají na železniční přejezd k Malé Morávce a pokládají na koleje koruny –označené koly motoráčku je odnášejí do tábora, aniž by někdo věděl proč. Dozví se to teprve po setmění. Před hangárem musí každý stisknout už před tím odlitý otisk svého prstu a když vstoupí dovnitř, zjišťuje, že je v raketě. Jeden z astronautů NASA přikazuje peníz vložit do roury, další dva si zatím vyprávějí vepředu u palubního počítače zážitky z minulých letů. Když jsou všichni táborníci usazeni, začne kontrola systémů. Na příkaz se zvedne tepelný štít, (nebo chcete-li přední část hangáru) a před očima se objeví runway ze svíček. Tepelný štít se zavírá a začíná odpočítávání. V zadu vyšlehnou plameny, raketa se za drásavého hluku začne celá otřásat a za okny se míhají světla. Po více než minutě raketa za rachotu přistane a po odkrytí tepelného štítu uhodí všechny do očí obrovská záře. Když děti vystoupí z rakety, zjišťují, e jsou sice tisíce kilometrů od domova, někde ve vesmíru, ale údolí na té planetě, kde přistáli, vypadá velmi podobně. Na pořádný průzkum je ale tma a tak jdou spát…
IX.
Že něco není v pořádku zjišťují táborníci hned u snídaně. Z várnice teče modrý čaj! Aha – vesmír, jiná planeta… Ke všemu dostanou po snídani „průjem“ ten je honí a oni potřebují chytit zácpu a nebo „hajzlbábu“, která by jim dala papír… Odpoledne začíná ufolympiáda. Všichni převlečeni do „vesmírných“ oblečků soutěží v lovení cibule ústy z mísy naplněné vodou, v hodu slizem na cíl, ve stání jednou nohou na kůl na čas, v hodu sirkou do dálky…
X.
Ač je domov vzdálen tisíce kilometrů, ráno přijíždí autobus nakládají se věci… Tábor skončil. Na parkovišti vytékají z očí dětí potoky slzí. To je loučení na rok nebo taky navždy. Na táborové nástěnce zbyl po tomto turnusu jediný nápis: PRAVDA JE NĚKDE TAM VENKU…

1999    2000    2003 (FBI)   
2004 (Záhada bermudského trojúhelníku)


© Indošek

(c) 2002-2005