ŘEKA BOHŮ - EGYPT 2007

Autobus s nápisem Slatinice – Káhira vyjel na čas. Čtrnáctidenní archeologická expedice začala důkladnou celní a pasovou kontrolou na hranicích u brány Zeleného údolí. Byli jsme rozděleni do čtyř skupin a letos navíc ještě vznikl skvělý duhový oddíl těch nejmenších. Druhý den jsme museli projít znalostním testem (např.: ve kterém městě sídlí káhirská knihovna?…:), naštěstí byl na kadibudkách pro všechny případy bůh moudrosti. A také jsme museli vyběhat mnoho byrokratických povolení. Pak už se mohlo začít s vykopávkami a hlavně v pátrání po Memonově pyramidě. Začali jsme plnit nejrůznější zkoušky, každý měl jednu odbornost a když ji absolvoval, dostal certifikát a také vydělal peníze pro oddíl. Velmi brzy jsme odhalili, že hrobka je u pramene Řeky bohů. A tak všichni spěchali a prohledávali pramen potoka, co teče kolem tábora, metr po metru. Neúspěšně. Proč? Egypťané mluvili o jakési puklině osudu, o miskách pravdy, stálo to dost Memonů, ale nic moc jsme se nedozvěděli. Naleziště misek jsme našli bez problémů, ale egyptské ministerstvo kultury nám zakázalo je vykopat. Dozvěděli jsme se příběh o Ahmedovi a Jusufovi, kteří už misky objevili, nešikovností je ovšem rozbili a raději zase zakopali. Naleziště hlídala policie, a tak jsme vyrazili až po tmě s baterkami. Našli jsme spoustu střepů a další den je zkoušeli dát dohromady. Lepidlem to nešlo, zabrala stará dobrá smůla. Jenže během odpoledne nám vykradači hrobek misky ukradli. Snažili jsme se je dostihnout, ale v jakési proláklině jsme našli jen hromádky popela a ony misky. Vzali jsme si je, nabrali do nich podle instrukcí vodu z domnělé Řeky bohů a šli ji vlít do pukliny osudu. Jenže ze tmy nad námi se vynořila mumie a řvala na nás, že jsme nalili vodu ze špatné řeky a že se ráno probudíme o čtyři tisíce let dřív v době vlády faraóna Memona I. jako otroci. Jak mumie řekla, tak se stalo. Hned po snídani na provazech jsme museli začít stavět chrámy bohům. Obědvali jsme rukama. Jediné štěstí bylo, že sedm z nás hrálo fotbal o svobodu s našimi otrokáři a my je porazili! Večer jsme prožili se zavázanýma očima příběh o tom, jak byl Egypt napaden, Memon I. zabit a ostatní prchali k pramenům Řeky bohů – konkrétně k prostřednímu prstu, pohřbít faraona. Postihla nás i další rána osudu. Zkazilo se všechno jídlo a my museli hledat potravu jinde a sami si ji pak uvařit na ohni. Pak jsme se museli nenápadně vrátit ještě jednou do Théb – zamaskovaní jako poutníci, abychom se dozvěděli pravdu o nás. Vyráběli jsme papyrus, posmrtné masky… A pozvolna si uvědomovali, že jsme lidé z budoucnosti a že se musíme vrátit a najít pyramidu, která se začala stavět. Začali jsme hledat skutečnou Řeku bohů, někteří z nás vyrazili ven přes noc, ostatní až druhý den ráno a odebírali jsme vzorky vody z řek v okolí. Po návratu nám bohové odpověděli. Řekou bohů je Moravice. Nastal čas dokončit úkol. V sobotu jsme vyrazili proti proudu. Ale jakoby nám to bohové nepřáli. Průtrž mračen byla taková, že jsme se museli vrátit. Po dvou hodinách se počasí umoudřilo, ale my jsme byli promočení a unavení. Proto, když jsme dostali návrh, abychom vyrazili znovu, tvářili jsme se všelijak. Překonat se a vzdát se pohodlí, byl nadlidský úkol. Nakonec se nás přihlásilo čtrnáct a vyrazili jsme. Tiše, pokorně, dychtivě, s rozzářenýma očima. Řeka se začala zužovat, až byla tenká jako vlas. V tom jsme to uviděli. Co? Slíbili jsme si, že o tom nebudeme mluvit před těmi, co zůstali lenivě v táboře. Bude to naše tajemství. Tajemství Řeky bohů…



© Indošek

(c) 2000-2007