O tom, že posvátný oheň existuje jen uvnitř těch, kteří tomu věří. O tom, že někdy doutná a jindy září jasným plamenem. O tom, že nespálí problémy, ale posvítí na cestu...

Tento příběh je starý jako lidstvo samo.
Jen si představte, že by neexistoval oheň.Zavřete oči a přemýšlejte o tom...

A přesně to se stalo. Lidé o oheň přišli. Jak? Dřív měli indiánští šamani kouzelná dřívka, a za pomoci duchů uměli oheň přivolat,kdy se jim zachtělo, tedy samozřejmě když duchy poprosili. Jenže pak se přihodilo něco, co se stát nemělo.
V jedné indiánské vesnici žilo zlobivé dítko a neposlouchalo svou mámu, která mu pořád dokola opakovala, že si nemá hrát s ohněm nebo blízko něj. Jednou si při vaření oběda odskočila z tee-pee pro koření a když se vracela - slyšela strašný řev. Její dítko spadlo do ohně. Než doběhla pro kůži z jelena, aby oheň uhasila, bylo pozdě. Tehdy zlostná žena po právu proklela oheň a proklela i duchy, kteří oheň pomáhali rozdělávat.
Duchové se rozzlobili tolik, že lidem oheň zahasili. Přihnala se šílená bouře, ta oheň rozehnala po lovištích a plameny hltaly vše, co jim přišlo do cesty. Déšť, co déšť - liják, pak uhasil poslední jiskřičku.
Po staletích se velkému Manitou - nejvyššímu indiánskému bohovi, svých lidí sželelo a rozhodl se, že jednomu indiánskému kmeni na zkoušku posvátný oheň svěří. Pokud ho uhlídají a budou ho uctívat - bude znovu jejich. Pokud ne, ztratí jej navždy.
A blíží se právě ten čas, kdy se přižene bouře a přes odpor duchů Manitou sešle na zem oheň. Možná to budete právě vy, kdo se stanete strážci posvátného ohně - SIPAPU.

...to byl úvodní motiv letošní celotáborovky. Děti se měly samy rozhodnout, jestli chtějí posvátný oheň strážit. Na druhý den se začal tábor připravovat na noční bouři, která měla posvátný oheň přinést. A to se taky tak nějak stalo.
V následujících dnech se každý oddíl staral o svůj oheň, a to buď v ohništi nebo v lucerničkách, které vyrobil Šťova. Když někomu svíčka zhasla, musel si ji koupit od jiného oddílu. Dělo se to každý den.
Jedné noci podle scénáře přepadli tábor zloději, oheň ukradli a táborové ohniště zalili. Bojovníci je dlouho sledovali. Mělo to být tak, že zloději budou vyhrožovat, že ukradený posvátný oheň zahasí, když táborníci neodejdou pryč. Ráno měly děti najít zbytky uhlíků a od těch posvátný oheň znovu rozdmýchat. Jenže se to nějak vymklo, náčelníci oddílů šli do zlodějů "natvrdo" a tak nezbylo, než oheň doopravdy zahasit.
Možná to byl šok, ale děcka ani v tu chvíli nevěřila, že je všechno ztraceno. Mluvili o amerických filmech, o tom, že zloději mají určitě ještě jeden oheň nebo že celotáborovka přece musí skončit happyendem. A tak jsme se rozhodli, že jim to nedopřejem. Že letos bude všechno jinak. A bylo.
Ráno se tábor probudil bez ohně. Studený čaj, studený oběd, studená sprcha. Ano, byla to pro všechny studená sprcha. A navíc jsme jim zdůraznili, že o SIPAPU definitivně přišli, ale teď mají ještě větší problém - přežít - a získat aspoň nějaký oheň - pro život v táboře.
Na druhý den jsme jim ukázali (trvalo nám to s Pštrosem dvě hodiny), že oheň jde rozdělat lupou. Ale nedali jsme jim ho, byl jen pro nás. A tak s tím zápasili tak dlouho, až se jim to podařilo taky. Byla to velká radost. Pro všechny. Život v táboře se zase rozsvítil. Další dny si ohně daleko víc vážili. Takže to snad mělo smysl. Poslední den ještě někteří podstoupili zkoušku ohněm - to když měli se zavázanýma očima vytáhnout předmět z vroucí vody, kterou jsme jim samozřejmě vyměnili za studenou...
Mezi nejzajímavější okamžiky ještě patřila stavba pecí a následné pečení chleba, hry Formule, Dostihy, výroba svíček, pěstování rostlinek a nebo shánění co nejvíce přírodních barev... Takové bylo SIPAPU 2006, tedy z mého pohledu. Máte-li jiný, napište. Indošek

A slíbené Pštrosovy fotky...

1999    2000    2003 (FBI)   
2004 (Záhada bermudského trojúhelníku)
Zimní táboření 2005   
Artuš 2005   
Pocahontas 2006   
Airsoft, taneční a koňák 2005   



© Indošek

(c) 2000-2005