Tajemství Vlčí jámy (CETAH 2010)

Dalo to práci. Ostatně, vytvořit „náhodu“ dá vždycky práci. Ale povedlo se. Kluci, kteří při hře v lese objevili starý zamčený kufr popsaný prapodivným textem a obrázkem vlka, nemohli váhat ani vteřinu. Museli „tu věc“ prozkoumat. A běžet za „překvapeným“ vedoucím, aby se mu pochlubili, co v křoví našli. Letošní celotáborovka mohla konečně začít…



Deník 6. oddílu k přečtení ZDE.

Kufr zamčený kódovým čtyřmístným zámkem přenesený na nástupiště uprostřed tábořiště lákal jako lednice o půlnoci. Ale jak se do něj dostat? Možností je přespříliš. Co s tím? Volat policii? Dát kufr divným lidem, co se na něj před chvílí ptali? Nebo to nejdřív prozkoumat a pak se rozhodnout?
Je čas se vrátit na místo nálezu, jestli tam ještě něco nezbylo. Měli jsme štěstí. Objevili jsme čtyři římská čísla na stromech – I, VI, VII a IX. Možná je to klíč k zámku. Ale v jakém pořadí? Dav dětí houstne s tím, jak ubývá možných kombinací. Najednou to cvaklo. Je to tady. Zámek povolil. Víko se zvedá…
Zatím to moc nedává smysl. Zatím. Dráty, svíčky, pírka, staré boty, hrací kostky, ale taky staré mapy a nejasný text podepsaný jménem: Jan Kašpar Weiss. Kdo to může být? Zítra to zkusíme zjistit dole ve vesnici…
Obecní úřad, morávecký historik, hřbitov a internet. Tyto čtyři zdroje dětem bohatě stačí k tomu, aby za dopoledne zjistily, že rodina Weissů skutečně v Morávce žila, jenže někdy v 18. století. Teď ještě prozkoumat místa vyznačená na mapě. Po odpoledním hledání se dostavil další úspěch – svitek s dalším textem.
„Aby ďas na své hoře se třás, kameny, ty tíží nás“ – možná to je další stopa, po které se vydat. Nad táborem je přece Čertova hora. Vyplatilo se. Nahoře jsou skutečně kameny popsané zvláštními znaky, které se už objevily v předchozích textech J. K. Weisse. Jsou to runy. Runové kameny. Nesou v sobě nejen šifru, ale také energii, ze které se dá věštit. Vyrobíme si svoje vlastní a pokusíme se je oživit.
Večer jdeme na kopec nad Morávkou, kde je stará kaplička, o kterou se také zasadili Weissovi. Schody nahoru jsou osvícené svíčkami. A dolů sestupuje jakási postava v kápi. Když se, skoro dole, zastaví, změní se v postavy dvě. Prosba o oživení run bude, zdá se, vyslyšena. Povědomá melodie se vkrádá do hlavy rychle a už stoupáme po schodech nahoru. Po mrazivém rituálu jsou kameny probuzeny. Navíc děti získávají další mapu a další svitek psaný už pouze runovým písmem.
Další den se nám podaří konečně runový kód prolomit – stačí se ke každému písmenu naučit nazpaměť tajemnou formulku a runa se spojí s konkrétním písmenem. Můžeme rozlousknout runový text, který nás nabádá, abychom hledali jakýsi Morgenland. I když už je odpoledne, vyrazíme ještě dnes. Zjišťujeme, že Morgenland byla kdysi osada, která však v polovině dvacátého století zanikla. Co je ale důležitější, podaří se objevit několik stovek let starý jasan, v jehož kmeni je ukrytý starý deník – deník J. K. Weisse, psaný celý runovým písmem. Na Morgenlandu zůstáváme přes noc.
Po přečtení deníku víme, že se Weissovi snažili ukrýt nějaký vynález, protože je neustále pronásledoval zlořád Hans. Nejspíš bude schovaný ve Vlčí jámě, v nějaké truhle, a zamčený, jak se píše, na dvanáct západů, tedy na dvanáct klíčů. Ale kde je najít?
Začíná druhá část příběhu - hledání klíčů. V noci se do tábora vkrade divný chlap a žádá hlídku, aby mu vydala kufr a Weissův deník. Hlídače se ale nepodaří obalamutit, pod záminkou, že se jim chce na záchod, přivolají vedoucí. I nejstarší kluci vidí cizí, divnou postavu proběhnout táborem a zmizet v lese a začnou ji pronásledovat. Jenže ten člověk zmizí ve tmě.
Ráno je na opěradle křesla uprostřed tábořiště dýkou připíchnutý vzkaz, že máme do západu slunce deník zanést do boudy v lesní školce. Text je podepsaný písmenem H. Je jasné, kdo ho hledá. Potomek Hanse.
Vytváříme celkem zdařilou kopii deníku, ovšem s pozměněným textem a neseme ji do boudy. I když to bylo výslovně zakázáno, snažíme se boudu sledovat a zjistit, kdo si pro Weissův deník přijde. Bezúspěšně. Už je tma a nikdo nikde. Jdeme zpátky.
Ráno jdeme boudu zkontrolovat – dalo se to čekat – deník zmizel. Někdo má zájem o to samé, co my. Zároveň se ale v táboře objevuje nová postava – Jiří Weiss – potomek Weissů, který chce najít vynález předků dřív, než starodávný nepřítel jeho rodiny. Začíná hledání dvanácti klíčů, které jsou ukryty na různých místech a zabezpečeny nejrůznějšími mechanizmy. Soutěžíme mezi sebou – kdo jako první klíč vyhrabe ze země, vytáhne z hořícího ohně, vyplaví z hluboké díry, sestřelí ze stromu na kladce,… jeden musíme ukrást Hansově tlupě. Ne vždy je to snadné, občas rozhodne postřeh, občas rychlost, někdy trpělivost, ale někdy pouhá náhoda. Začíná nás tlačit čas. Ať děláme co děláme, blíží se konec tábora a nám stále dva klíče chybějí.
Někdo si ale vybaví, že každý klíč má na sobě runové písmo. Dáme je dohromady v pořadí, v jakém jsme je našli, a objeví se dvě slova – „schody kape“. Jedno písmeno si musíme domyslet, ale nedá to moc práce. Záhy už jeden oddíl běží na Kapličkový vrch. Za dvě hodiny se vrací s jedenáctým klíčem. Blíží se poslední večer tábora. Chybí nám jeden klíč a nevíme, kde je Vlčí jáma. Je to beznadějné. Pomůže snad jen zázrak. Na nástup ale přicházejí dva věštci. Z run vyčtou, že dvanáctý klíč je v táboře a že se pohybuje. Nerozumíme tomu, ale trochu nás to uklidní. Kde je ovšem Vlčí jáma? Prý to vědí vlci. Divné. Už jdeme skoro spát, když slyšíme z lesa táhlé vytí vlka. Rychle se dáváme dohromady a jdeme po zvuku za ním. Přibližujeme se k nějaké záři. Pod námi je svíčkami osvětlená jáma s truhlou uprostřed. Přicházejí k nám povědomí mužové v kápích a ukazují, ať přineseme klíče. Jeden zámek po druhém postupně povoluje, až jich je odemknuto jedenáct. Najednou je hrobové ticho. Dvanáctý klíč chybí. To je konec. Přece to tak nemůže skončit?!?
Když vtom nás za zády vyděsí povědomý hlas – hlas Jiřího Weisse. Na krku se mu zaleskne dvanáctý klíč! Pan Weiss sestupuje do Vlčí jámy. Shýbá se k truhle. Trvá to celou věčnost. Cvak. Poslední zámek povolil. Z truhly se ozve rána, pak další a začne se z ní valit kouř. Když ji pan Weiss otevře, rozzáří se mu oči. Vytahuje tubus a z něj obrovský papír – rodinný vynález. A zalesknou se také zlaté penízky – dědictví po předcích a teď už ovšem odměna pro nás – poctivé nálezce. Záhada Vlčí jámy jest rozluštěna. Ráno ještě zapálíme svíčku a položíme kytku u hrobu Weissových a můžem domů…


text: Indošek, foto: Indošek, Anděl

(c) 2010