INDIÁNSKÉ LÉTO 1864 (CETAH 2009)

Bude to těžká práce, ale na jejím konci se zaskví ta nejúžasnější železnice světa. Povede krajinou zrozenou z palety nejroztodivnějších krás. Bude se plížit jako had soutěskami, překročí řeky, rozpaží se nad roklinami, zakousne se do kopců a propíchne žulové vesty mdlobně se tyčících vrcholků hor.
Ano, bude to těžká práce, plná obětí. Ale vždy, když pak uslyšíte tesknivě zpívat píšťalu ohnivého oře, vždy, když zříte dýchavičná oblaka kouře nad obzorem, zapomenete na své mozolnaté ruce, na útrapy a bolesti stavby - pokýváte hlavou a něco slaného se vám zaleskne v očích. Bude to vaše dílo!


Vše začalo na nádraží v St. Louis, kam jsme šli hned první večer pro jakéhosi Karla. Vlak přepadli Indiáni, ale Karl dorazil - přišel po kolejích pěšky. Vítali se s ním divní muži, asi zálesáci. Příběh Indiánského léta mohl začít.
V prvních dnech jsme se učili nejen základům zálesáctví, ale také vyměřovat trať. Když došlo na lámání chleba, byla to hračka. I tak jsme se ale ze St. Louis do Green Valley pěkně zapotili - měli jsme jen jeden metr a pomocí něj jsme měli změřit celou skoro kilometrovou vzdálenost.
Každá skupina získala svoji barvu a barvy teď vytvořily koalice. Meloun (zelená a červená) a Švédi (žluto-modrá) tak se nám začalo přezdívat. A bylo na čase začít taky stavět. Jedni ze západu druzí z východu - kdo dorazí do Green Valley jako první?!?
Objevily se ale komplikace. Tunely jsme museli prorážet dynamitem a navrtávat speciálními vrtáky, ke všemu to několik dělníků zavalilo a museli jsme je složitě vyprošťovat. Stavěly se taky mosty. Ve složitém terénu jsme se dostávali do skluzu a tak nám nezbylo, než trať táhnout zkratkou.
Jenže to jsme šlápli na kuří oko Indiánům - konkrétně Apačům. Chtěli s námi vyjednávat, ale ten ožrala Rettler v opici jednoho jejich muže zastřelil - konkrétně bílého otce - Klekí Petru. Ach jo. Bylo mi v tu chvíli hrozně, zvlášť když byli Indiáni v právu a působili tak šlechetně. Bylo jasné, že dojde k tvrdým bojům.
Měli jsme ale v té smůle štěstí, potkali jsme kmen Kajovů, kteří měli s Apači nevyřízené účty, a tak nám pomohli. Bylo to ale z bláta do louže - došlo to tak daleko, že jsem se já, Old Shatterhand, rozhodl Vinetoua a jeho otce Inčučůnu v noci osvobodit - na důkaz toho jsem měl pramínek vlasů.
Jenže další den se přihnali další Apači a ti nás rozmetli na kopytech. Já jsem byl zraněn a odvlečen do puebla. Tam mě léčili, nikovšak z nějaké lásky, ale proto, abych zesílil a mohl zemřít u mučednického kůlu. Naštěstí jsem měl ten pramínek - důkaz, že to myslím s Indiány dobře. Večer jsem se nad hrobem Klekí Petry s Vietouem zbratřil na věky krví.
Museli jsme projít spoustou zkoušek, abychom se stali z greenhornů zálesáky, museli jsme dojít až nahoru a pochopit to všechno. Mnoho z nás zůstalo na cestě, někteří těsně před vrcholem. Úplně nahoru jsme se vyšplhali jen my tři - Fintil, Krtek a Nika.
Teď stojíme dole na parkovišti, ještě se usmíváme, nechce se nám odtud, ale těšíme se domů. V ruce stavební deník, na hlavě klobouk a... Indiánské léto bylo krásné, leč krátké. Za rok?


© Indošek

(c) 2000-2009